Rok se s rokem sešel a vzhledem ke „koronavirové“ situaci mám poměrně dost času na napsání pár řádků. Ano, můj poslední příspěvek na blogu je z února 2019. Možná trošku ostuda, ale bylo málo času a možná nebyla ta správná konstelace na psaní. Od minulého roku se toho hodně změnilo. Našla jsem si novou práci, poprvé byla v Českém Švýcarsku, oslavila pětadvacetiny, byla svědkem na svatbě a oslavila poslední Vánoce s dědou.

Ono asi nikdy nic nebude jenom růžové. Někdy jste hlavou v oblacích a někdy se sotva držíte a lezete téměř po čtyřech. Ale takový život je. Byla by to asi jinak nuda.

Momentální situace nám dává asi všem pořádně zabrat. Skoro ze dne na den jsme přišli o možnost „dělat všechno co chceme“. Buďme upřímní, část našich spoluobčanů na to pořád trošku kašle a plete si nouzový stav s prázdninami. To už je ale na svědomí každého. Pracuji v potravinách, takže denně chodím do práce a potkávám se se stovkami lidí. Tento týden se už situace obrátila. Teď už se lidé špatně a vyčítavě koukají na ty, kteří třeba roušku nebo jinou ochranu nemají a stále to zlehčují. Mrzí mě to. Mrzí mě chování některých lidí, kteří vědomě (nevědomě to snad v dnešní době televize nejde) ohrožují ostatní. Neuvědomují si, že díky jejich ignoraci můžou lidé umřít a že ten člověk, který třeba umře, bude někomu moc chybět.

Když jsem zmínila situaci toho, že někdo může někomu chybět, tak mně někdo teď doopravdy chybí. V neděli 16.2.2020 se mi na chvilku zastavil svět. Když jsem viděla na telefonu příchozí hovor od mamky hodinu po tom, co jsme od nich odjeli, věděla jsem, že je zle. Děda zemřel. Když tohle slyšíte, nevíte najednou co dělat a jen vám tečou slzy. Byli jsme upozorňováni od doktorů, že takhle situace může každým dnem přijít, dědův stav nebyl nejlepší, ale zatím se vždycky ze všeho dostal a vždycky se vrátil domů. Po mnoha prognózách, když jsme se s ním na rady doktorů už před třemi roky loučili, se vždycky vrátil domů, ale teď už se to bohužel nepodařilo. Nechci, aby tahle zmínka byla jen negativní. On by si to nepřál, ale pár slov jsem napsat chtěla, protože on si to zaslouží. Děda Jarouš byl jedním z nejhodnějších lidí, které jsem za svůj život potkala. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct něco špatného. Vždycky pomohl, když bylo třeba, jako když jsem pravidelně zůstávala jako malá viset na stromě. Byl jediný, kdo dokázal plnohodnotně ocenit moje pekařské pokusy, i když nevypadaly zrovna esteticky. Miloval koně a seriál Big Ben. Miloval nás a my milovali jeho. Vyrůstala jsem s ním odmala, jelikož s babičkou bydleli hned vedle a řeknu vám, je to strašně těžký. I teď po měsíci je těžký si naplno uvědomit, že už nepřijde. Že nám už nebude vyprávět o tom, jak za mlada pracoval s rodiči na statku a nebude mi vysvětlovat fungování zemědělských strojů. Přiznám se, že chvílemi mi z toho vždycky šla hlava kolem, ale teď bych dala cokoliv za to, abych si to poslechla znovu. Dědo, nikdy nezapomenu a děkuju.

Tím bych asi dnešní článek ukončila. Když bude ta správná nálada, zavolejte svým prarodičům a řekněte jim, jak je máte rádi a že tohle všechno zvládneme. I když dědova smrt neměla spojitost s koronavirem, vzpomeňte si na tenhle článek, až si budete nasazovat roušku. Má to totiž smysl. Dneska určitě.